gumový muž

Bylo to něco přesvědčivého toho gumového muže, bylo to něco s deštěm kanoniek obrázků, velmi oteklými rysy a očním víčkem vyschlým do konce života. Byl jsem pohlcen všemi moři světla a svítil jsem na tu nejvzdálenější cestu.

Marný strach nejen z plavání. Je absurdní být vysvobozen v domě vrytém do paměti toužící po mládí, tvá tvář stejná, tvé šaty stejné, tvůj hlas stejný a duch mávající jako aura anděla a šeptající mně, vlasti To není to samé. Tvůj krk je měkký, dokud se tvůj hlas znovu nezvedne, a tvůj smutek je amputován jako nekonečné příběhy. V rozkvětu jara jsem se rozvětvil na třicet suchých větví a nenašel jsem ani kapku vody, jako by mrak nenáviděl mé bytí v osamělé pouštní pustině.

Byl jsi gumový s unaveným hrdlem, tvůj přítel je sova a vlast je stále ve víru plovoucím v nezastavitelném vzduchu.
Tvoje ruka je gumová, nikdy nemávej.
Jen se opírám o smutnou tulipánovou polici.